ricardovští socialisté Skupina radikálů působících ve dvacátých a třicátých letech devatenáctého století, kteří se snažili dokázat, že dělníci jsou v kapitalistickém systému zbaveni části toho, co jim právem patří. Protože termín "ricardovští socialisté" nebyl používán těmi, kdo bývají takto označováni, mohly by vzniknout pochybnosti o adekvátnosti tohoto označení. V této souvislosti se diskutuje o třech problémech. Kdo vůbec do této skupiny patří? V jakém smyslu jsou tito socialisté ricardovští? Jsou to skuteční socialisté, a když ano, v jakém smyslu?
Termín ricardovští socialisté byl poprvé použit v názvu knihy napsané E. Lowenthalem v roce 1911. Lowenthal přímo vycházel z úvodu H. S. Foxwella k studii Antona Mengera Právo dělnictva na celý výsledek práce (The Right to the Whole Produce of Labour) z roku 1899. Z těchto dvou zdrojů přešel pojem "ricardovští socialisté" do všeobecného užívání. Noel Thompson však uvádí ještě jedno dřívější použití tohoto termínu v knize o Malthusovi z roku 1895.
Zpočátku se tohoto označení užívalo proto, že u některých myslitelů bylo při kritice kapitalismu a obraně práv pracujícího lidu zřetelně vidět použití myšlenek spojených s Ricardovou politickou ekonomií (viz KLASICKÁ POLITICKÁ EKONOMIE), zejména těch, které se týkaly určení hodnoty. Tento antikapitalismus vedl k označení této skupiny socialisté, a spojení s Ricardovými myšlenkami přidalo k názvu přívlastek "ricardovští". Novější studie však daly vznik výše uvedeným pochybnostem. Především příslušvost k této skupině nelze určit na základě vlastní identifikace jejích členů, protože označení nebylo používáno těmi, kdo jsou do skupiny zařazováni, ale jen historiky následujících období. Na počátku devatenáctého století existovala dlouhá řada myslitelů, kteří kritizovali dobové ekonomické uspořádání, zejména jeho dÚsledky pro dělnickou třídu či chudé. Jak uvádí MARX v, Bídě filosofie (1847), aplikace tohoto měřítka by měla za následek dlouhý seznam jmen. Další rozlišovací znak, použitý Thompsonem, vychází ze zkoumání kvality nabízených analýz. Na základě tohoto faktoru navrhuje Thompson zařadit mezi ricardovské socialisty čtyři jména: John Bray, John Gray, William Thompson a Thomas Hodgskin. Tito čtyři jsou opravdu považováni za jádro skupiny. Burkittovo pojednání o radikální politické ekonomii však zahrnuje mezi nejvýznamnější ricardovské soci~listy ještě Piercyho Ravenstona. ENGELS, s odkazem na Bídu filosofie, pro změnu uvádí:

"...celá literatura, která ve dvacátých letech obrátila Ricardovu teorii hodnoty a nadhodnoty proti kapitalistické výrobě a ve prospěch proletariátu, porazila buržoasii jejími vlastními zbraněmi. Celý Owenův komunismus, aspoň pokud jde o ekonomické otázky, je založen na Ricardovi. Kromě něho je tu ještě řada dalších myslitelů, které Marx cit~val už v roce 1847 proti Proudhonovi, jako jsou Edmonds, Thompson, Hodgskin a další." (Úvod ke Kapitálu, svazek II)

Burkitt uvádí, že pokud je kriteriem Ricardův vliv, pak je třeba mezi ricardovské socialisty zahrnout i samotného Marxe. Thompson dokonce tvrdí, že jediný pravý ricardovský socialista je Marx, protože on jediný použil jako východisko Ricardovu teorii hodnoty spíše než teorii Adama SMITHE. To nás přivádí k druhému problému: kteří z těchto myslitelÚ přijali nebo si přetvořili Ricardovy doktriny. Pokud se soustředíme na teorie VYKOŘISŤOVÁNÍ, jež tito myslitelé vytvořili (i když nepoužívali tohoto termínu), svědčí důkazy pro závěr Douglase a Thompsona, že by bylo vhodnější hovořit o nich jako o smithovských socialistech.
Tvrdili totiž, že Smithův model rané společnosti, v níž se zboží vyměňovalo podle množství práce vložené do jeho výroby, by měl být aplikován na moderní společnost i když si nejsou zcela jisti, jak by to bylo možno provést. Někteří z nich výslovně kritizovali názory, které připisovali Ricardovi. I když historikové devatenáctého století spojovali tyto myslitele s Ricardem, protože to byl nejvýznamnější představitel PRACOVNÍ TEORIE HODNOTY, sami tito myslitelé odkazovali spíše na Smithe.
Ačkoli jsme určili nejdÚležitější představitele skupiny, ať už podle jejich významu nebo podle kvality jejich teorie, jejich ricardovství je ještě stále pochybné. Stejně pochybná je i míra jejich socialismu. W. Stark staví do protikladu rovnostářský liberalismus Thomase Hodgskina s libertariánským komunismem prosazovaným Williamem Thompsonem. Ačkoliv oba pohlíželi kriticky na ekonomický systém, který zkoumali, Hodgskin zdůrazňoval potřebu odstranit nedostatky trhu a majetkových práv: nechtěl však zrušit vlastnictví výrobních prostředků kromě případů, kdy byly vlastněny těmi, kdo je ani nevytvořili, ani nepoužívali. Thompson naopak věřil ve vytvoření komunit, v nichž by byla zrušena výměna. Zdá se, že soustředění se na to, co tito myslitelé mají společného, vedlo k opomíjení rozdílÚ mezi nimi.
Tvrdí se, že vliv ricardovských socialistÚ na veřejné mínění trval jen do poloviny třicátých let devatenáctého st01etí. A však přesto zůstávají středem zájmu historiků politické ekonomie a politických teoretikú, protože se pokusili umístit příčiny nesnází dělnictva na prvním místě do ekonomického systému (i když Hodgskin nakonec obvinil špatný politický systém, který vytváří majetkové zákony porušující přirozená práva na majetek). Ačkoliv ricardovští socialisté ani jednotlivě, ani kolektivně nevyslovili jednotnou teorii vykořisťování, přístup, který si vytvořili i přes potíže, jímž museli čelit, je obdivuhodný. Současná teorie TRŽNÍHO SOCIALISMU se v jistém smyslu snaží jejich teorii doplnit a aplikovat na svÚj systém. AWR

odkazy
FoxweH, H.S.: úvod Anton Menger: The Right to the Who!e Produce (!ť Labour. Londýn: MacmilIan, 1899.
j' Lowenthal, E.: The Rimrdian Socialist~.. New York: Longmans Green, 1911.
l' Thompson, N.: The Peop!e s Science: the popu!ar politica! economy oťexp!oitaÚon and crisis 1816-34.
Cambridge: Cambridge University Press, 1984.
literatura
Burkitt, B.: Radiml Political Economy. Brighton, Sussex: Wheatsheaf, 1984.